Římskokatolická farnost Kamenice nad Lipou

ějiny farního – od roku 1675 pak děkanského – úřadu v Kamenici nad Lipou jsou velmi úzce spjaty s historií města Kamenice a jeho okolí. Kamenice nad Lipou byla městem poddanským, které od svého vzniku až do roku 1850 vystřídalo celou řadu vrchností. Město spolu s hradem založili pravděpodobně někdy během 13. století (podle pověsti roku 1248) páni z Bechyně, kteří na kamenickém hradě sídlili až do roku 1389, kdy jejich rod vymřel. Již od samého počátku existence města náleželo kamenickým vrchnostem patronátní právo nad kamenickým farním kostelem.

     Prvním kostelíkem (kaplí) vznikajícího městečka byl kostel sv. Petra a Pavla, který existoval na místě dnešního chrámu, snad v jeho západní části. Dokládá to písemná zpráva z 12. června 1359, která se nachází v listině, kterou vydal pan Tobiáš z Bechyně se synem Jindřichem a která pojednává o založení špitálu pro zchudlé a nemocné měšťany uvnitř hradeb vedle jmenovaného kostela. Z téhož roku, avšak ze 2. října, pochází zápis z první knihy konfirmační pražského arcibiskupství, který se týká obsazení kamenického obročí, uvolněného smrtí plebána Václava knězem Petrem z Ústí.

     Dnešní kostel Všech svatých má původ ve 13. století, což dosvědčuje raně gotický hrotovitě profilovaný portál ze 3. čtvrtiny 13. století v západním průčelí, vedoucí dnes z podvěží do kostela. Zde byl původně hlavní vchod do kostela. Kamenický děkanský kostel je chrámem orientovaným, stavěný z lomového kamene. Jeho vnitřek má tvar dvoulodní, přičemž délka hlavní lodi je 25,8 m a šířka 9,25 m.

     Ke stavbě hlavní lodi velkého kostela došlo ve 14. století, pravděpodobně za Dobeše II. z Bechyně. Ke konci vlády Benešoviců /Zbyňkem II. rod r. 1389 vymřel/ se již uvádí zasvěcení kostela – Všech Svatých/. Trvalý pobyt kněze  (plebánie) se pro Kamenici uvádí k r. 1358, fara se připomíná k roku 1384. Do předhusitské doby spadá také významná nadace z roku 1396, kterou částrovský farář Mikuláš založil při kamenickém farním kostele oltář Panny Marie. Erekční a konfirmační knihy nás pro předhusické období informují vedle plebánů také o dalších zdejších kněžích, a to zejména o oltářnících činných při oltáři Všech svatých ve farním kostele. Toto kněžské místo bylo v předhusitské době obsazováno zcela pravidelně, což svědčí o velkém zájmu, jemuž se ze strany tehdejších kleriků těšilo.

     V letech 1494 – 1538 byl kostel v držení františkánů, za nichž /a za Leskovců/ na rozhraní 15. a 16. století byly provedena výraznější přestavba. Přistavěna byla užší vnitřní loď severní, sloužící řeholníkům původně za příbytek, přestavěna byla část kněžiště. Vedle portálu zůstaly tak nejstaršími (gotickými) částmi kostela jižní část lodi a presbytáře a fronta západní.

     První katolický farář z pobělohorské doby nastoupil svou funkci již roku 1623. Jmenoval se Rudolf Maxmilián Schleinitz. Jména dalších farářů až do roku 1671 neznáme. V roce 1675 byla kamenická farnost povýšena na titulární děkanství, přičemž prvním děkanem se stal Matěj Jan Jiří Otto z Ottenfeldu. O jeho předchůdcích z let 1671 – 1675, i o jeho nástupcích až do roku 1724, nás informují zápisy ve zpovědních seznamech pražského arcibiskupství.

    V roce 1560 byl chór zaklenut hřebínkovou klenbou. Hudební kůr byl postaven v roce 1823 a spočívá na čtyřech sloupech s toskánskou hlavicí. Začátkem 18. století měl tak kostel co do rozměrů a vnějšího vzhledu svou v podstatě dnešní podobu. V dalších 300 letech došlo již jen k úpravám interiéru, které následovaly po velkých požárech.

     Kostel byl v průběhu staletí zasažen i čtyřmi velkými požáry města. Byly to ohně v r. 1560, 1721, 1794 a 1819. Při požáru r. 1721 oheň zachvátil vnitřek kostela i střechu spolu s věží. Zřejmě nejkrutější byl oheň 23. března 1794, kdy zhořela značná část města, včetně děkanství, kostela, věže, radnice a školy. I zvony střechou propadly a byly poničeny. Zničeno vylo 113 domů. Na faře shořely staré matriky a další písemnosti. Čtvrtým velkým požárem, při němž znovu hořelo vše nekamenné též v kostele, na faře a na věži, byl oheň r. 1819. Z historicky důležitých písemností byla na děkanství zachráněna pouze matrika narozených, vedená od r. 1793.

     O historii kamenické farnosti v 18. a 19. století máme k dispozici pouze velmi kusé údaje. Farní kronika byla sice vedena snad již od 17. století, avšak v roce 1819 padla za oběť velkému a ničivému požáru, který zničil také kamenický kostel, budovu fary i s archivem, školu a dalších čtyřiašedesát domů převážně v blízkosti náměstí. Pro další osudy kamenické farnosti mělo značný význam vytvoření nové diecéze v Českých Budějovicích v roce 1785. Po celý středověk spadala farnost pod chýnovský děkanát v rámci bechyňského arcijáhenství v celku pražského arcibiskupství. Tato církevní organizace však vzala za své během husitství, a proto byla v pobělohorském období budována organizace nová. V ní pak připadla kamenická farnost v celku pražského arcibiskupství pod veselský a později pod jindřichohradecký vikariát. Se vznikem českobudějovického biskupství však došlo k další reformě organizace však došlo k reformě organizace církevní správy a v souvislosti s ní vznikl samostatný kamenický vikariát a kameničtí děkanové od té doby velmi často zastávali také funkci biskupských vikářů

     Základní vybavení kostela má původ v 18. a 19. století. K významným úpravám a doplnění interiéru došlo především – jednak za hraběnky Marie Terezie z Golčů, která byla majitelkou panství a tedy i patronkou farnosti v letech 1742 – 1769 a za děkana Jana Ant. z Helfru /1758 – 1783/, - a jednak v letech, kdy patrony byli příslušníci hraběcí rodiny Reyů a Jakub Rudolf Geymúller, tedy za děkana Vojtěcha Maršálka /1823 – 1863/. Kulturní, historickou i uměleckou hodnotu mají z interiéru mnohé předměty.

     Jako památka na působení františkánů se v kostele zachovaly po stěnách různé latinské nápisy. Byly odkryty při malování kostela v roce 1970 a nacházejí se na kruchtách kostela. Při průzkumu kostela před opravou el. instalace v roce 1993 byly sondami objeveny podobné nápisy v chodbě u vchodu a v prostorách boční kaple (u jesliček), kde měli františkáni obydlí.

     Až do roku 1785 se kolem kostela uvnitř města nacházel kamenický městský hřbitov. Téhož roku byl na základě nařízení císaře Josefa II. z hygienických důvodů zrušen a přenesen na nedaleký kopec Bradlo, kde se již dříve pohřbívalo kolem kaple sv. Máří Magdaleny, jež se tak stala kostelem hřbitovním.

     Vysokou historickou a kulturní hodnotu má 6 náhrobků umístěných při vnější zdi presbytáře. Připomínají, že v kostele byli pochováni i Arnošt Leskovec r. 1535, Albrecht Hejda z Poříčí r. 1551, Vilém Hejda z Poříčí a na Kralovicích r. 1609. Další tři náhrobky patří Janu Malovcovi, který zemřel r. 1595, jeho ženě Marii Anně Magdaléně, jež zemřela o rok dříve, a jejich dceři Anně Magdaléně Venclíkové z r. 1615.

     V kostele dále odpočívá mnoho těl jak duchovních tak světských osob, jejichž odpočívací místa naznačují hrobní kameny se znaky (dnes částečně pod dřevěnou podlahou). Tyto kameny však již neleží na původních místech, neboť při novém dláždění kostela v r. 1757 a 1828 byl mnohý kámen na jiné místo položen. Lípy u kostela byly vysázeny v roce 1848.

                       Kam dál:                   

        Mobiliář kostela

      Brožurka Dějiny farnosti

Viz také:                                    Založení špitálu v roce 1359

                                                      Zaniklá kaple na Melíšku